Zajímám tě

A je tady další dopoledne kdy si jdu pro koně do výběhu. Nikdy mi nezevšední způsob, kterým mě můj kůň zdraví. Zabublá na pozdrav, skloní hlavu, začne se olizovat a překotně se ke mně hrne. Stádo ho v té chvíli nezajímá. Proč taky? Tráví s ním celou dobu, kdy nejsme spolu. Teď jsem tady ale já, a určitě se něco zajímavého zase chystá. Ztratíme se v lese a budeme se prodírat křovím tak hustým, že budu muset slézt a svého koně vést. On ale nebude mít strach. Bude se spíš tvářit pobaveně. Určitě by věděl líp kudy jít, ale cestu domů mi nikdy neukáže, protože proč jít domů, když je venku tak krásně. Na jízdárně je zase celý pyšný, když pochopí, co jsem po něm chtěla a čištění, to si užívá jako profesionální masáž. Ví, že je pro mě výjimečný. Tolik mi toho dává… Co ale dávám já jemu?

Zvířata i lidé mají přirozenou tendenci zajímat se o bytosti, které jsou inteligentnější, než oni sami, nebo jsou jimi alespoň fascinováni. Jedná se o jakousi evoluční potřebu. Touhu po zdokonalení se. Touhu být něčím výjimečný. Kdyby tady na Zemi přistáli přátelští mimozemšťané, kteří by nás fyzicky neohrožovali, jak bychom reagovali? S upřímným zájmem bychom se chtěli setkat s tvory, kteří, už jen tím, že dokázali překonat galaxie, musí být zákonitěji vyvinutější, než my. Chtěli bychom jim porozumět, zjistit jestli se jim podařilo odhalit smysl všeho. Věčného koloběhu života a smrti. Velikosti vesmíru. Dobra a zla. Štěstí a utrpení. Byli bychom na sebe pyšní, kdybychom se od nich něco nového naučili. Vzrostlo by naše sebevědomí. Důležitost v očích ostatních.

Mozky savců a tedy i lidí fungují na stejných principech. Pocity spokojenosti, lásky i strachu, řídí stejné skupiny hormonů a receptorů. Sice se v našem životě návštěvy mimozemšťanů zřejmě nedočkáme, ale pořád jsou tady knihy, které čteme. Lidé, se kterými se rádi setkáváme, protože nám mají co říct a můžeme se u nich přiučit něčemu novému a tím třeba zdokonalit to, co už umíme. A tak se i koně znovu a znovu, s nekonečnou trpělivostí, zajímají o tu zvláštní bytost, jménem člověk, která i přes všechny svoje znalosti nejen že nerozumí jim, ale nerozumí dokonce ani sobě. Jaký paradox. Taková inteligentní bytost!

A je tady další dopoledne, kdy si jdu pro tebe do výběhu. Budeme zase spolu. Budeme spolu komunikovat a ty mi ani přes všechny moje snahy ne vždy budeš rozumět. Jsem divné stvoření, ale navzdory všemu ke mně zase pospícháš a já vím, že tě zajímám.  A ty zajímáš mě.

(A proč mě zajímáš ty, o tom zase někdy příště…)